Na dětství má asi každý z nás nějaké hezké vzpomínky. Ty se s přibývajícími léty nikam nevytrácejí, ale zarůstají do nás a patří pak k místům, k nimž se občas a rádi utíkáme, zrovna právě nyní o svátcích narození Ježíše Krista.
Na vánoční dárky, společné chvíle s rodiči a sourozenci ráda vzpomíná i pětasedmdesátiletá učitelka Božena Pazourová z Českého Rudolce, která se narodila v létě 1939 v Prostředním Vydří, odkud se po válce přestěhovala s rodiči do Slavonic.
„V okolí Slavonic žilo především německé obyvatelstvo, ale v roce 1945 po válce byl odsun a přišla tam pak spousta českých rodin. Ta naše byla mezi nimi," vzpomíná Božena Pazourová.
„Když jsem byl malá, měla jsem tři sourozence, bratry Josefa a Zdeňka, kteří už zemřeli, a sestru Marii, která je o 12 let starší. Tatínek se jmenoval Josef Bohuslav, maminka byla Božena.
Bydleli jsme v první chalupě napravo, když se jelo od Mysletic, číslo si už nepamatuji. Když jsme se pak přestěhovali do Slavonic, tatínek naši chaloupku prodal. Stojí tam ale dodnes. Majitel ji opravil, něco přistavěl, občas se u ní zastavím a zvenku se na ni podívám.
Celý článek si můžete přečíst ZDE
Malovat začal už před válkou na táborském gymnáziu, kde mu ale trefné karikatury profesorů tehdy studium poněkud ztížily. Za nacistické okupace ho naopak jeho výtvarné schopnosti zachránily před totálním nasazením v Říši, protože pracoval v Praze v Ateliéru filmových triků vyrábějícím kreslené filmy, které měly nahradit zakázané americké grotesky.
Známý jihočeský malíř a grafik Bořivoj Lauda (1922) z Českých Budějovic, jemuž v žilách koluje kumštýřská krev otce, také známého malíře Richarda Laudy, tvoří dodnes. Stále ho můžeme potkávat na výstavách jeho kolegů malířů a výtvarníků, například v českobudějovické Galerii Hrozen. Nechyběl ani na vernisáži svého dlouholetého souputníka a spolužáka z Prahy Dimitrije Kadrnožky, která se konala koncem září v Jihočeském muzeu.
„Narodil jsem se v Jindřichově Hradci, ale pak jsme bydleli v Táboře u Bechyňského mostu," prozrazuje rozvětvené jihočešství Bořivoj Lauda, s jehož vzpomínkami na dětství strávené s milujícími rodiči se čtenáři mohli seznámit v Deníku Plus 22. dubna.
„V Táboře jsem zpočátku chodil na klasické gymnázium, ale pak jsem přestoupil na reálku. Ukázalo se, že mám výtvarný talent, ale měl jsem kvůli němu už v primě maléry. Nakreslil jsem totiž tenkrát karikatury mých profesorů, a když je doma viděla maminka, hned říkala: Půjč mi je, ukážu je profesoru Votavovi. Byl to profesor češtiny z gymnázia, velice pokrokový člověk, který učil čapkovskou češtinu, a zároveň byl jako moje maminka i členem táborského ochotnického spolku Intimní scéna. Vzala tedy karikatury na schůzku ochotníků do hospody, kde je pan profesor Votava viděl a nadšeně povídá: Paní Laudová, půjčte mi je, ukážu je ve škole kolegům.
Celý článek si můžete přečíst ZDE
Vzpomínky našich předků jsou bohatstvím, jehož hodnota se každou další generaci zvyšuje. A ten, kdo nenechá zdánlivě obyčejné události týkající se vlastní rodiny jen tak zapadnout v moři času, učiní bohatým sebe i druhé.
Dobře si to uvědomuje také jedenaosmdesátiletá Eliška Švecová z Kamenného Újezdu u Českých Budějovic, která zachytila zdánlivé maličkosti ze svého života i ze života svých rodičů a prarodičů.
„Moje babička Alžběta se narodila 13. listopadu 1875 v Dědicích u Vyškova. Její rodiče měli malou chaloupku na břehu řeky Hané. Měla pět sourozenců – Lucii, Annu, Filoménu, Marii a Silvestra. Její maminka, moje prababička, chodila pracovat na panské a do pazderny, kde se zpracovával len. Její tatínek, můj pradědeček, byl tkadlec. Největší prostor v domku tak zabíral tkalcovský stav, na kterém tkal plátno, hotovil ručníky, šátky a plachty. Hotové dílo odnášel pěšky v krosně na zádech do Vyškova.
Jednou ho zastihla na zpáteční cestě bouře. Silně promokl, nastudil se, a protože tenkrát nebyly peníze na léky ani na doktora, léčili ho podomácku křenovými plackami. Devátý den umřel na zápal plic.
Celý článek si můžete přečíst ZDE
Příští rok v květnu oslaví Bohuslav Kníže z Českých Budějovic devadesátiny. Muž, který celý život působil ve školství, pochází z Jihlavy. Zde zažil během školní docházky nástup henleinovců, nacistickou okupaci, zavření českého gymnázia i následné nucené práce ve zbrojním průmyslu.
„Narodil jsem se v Jihlavě v květnu roku 1925. Mí rodiče, Josef a Marie, byli potomci chalupníků a oba se dožili dosti vysoké věku," vypráví Bohuslav Kníže a vrací se ve svých vzpomínkách do období I. republiky.
„Otec pracoval na železnici jako vlakvedoucí, matka byla v domácnosti. Oba pocházeli ze zemědělské rodiny, chodili do vesnických škol. Otec byl z Mezné na Pelhřimovsku, kam chodil do místní dvoutřídky. Po válce pak přišel do Jihlavy a nastoupil u dráhy k vrchní stavbě, to znamená, že začal u kolejí s krompáčem, ale postupně to dotáhl až na vlakmistra.
Je zajímavé, že k téhle práci sice neměl žádné vzdělání, ale byl nesmírně inteligentní, vyznal se. Obdivoval jsem ho, protože si ve všem věděl rady právě kvůli své přirozené inteligenci, navíc byl velice sečtělý. Měl, jak se říká, fištróna, takže si dovedl na dráze poradit i s přepravou těžkých nákladů a dalšími úkoly, ačkoliv neměl technické vzdělání. Problémy řešil selským rozumem.
Obdivoval jsem na otci pohotovost, jak si dovedl poradit s každou věcí. Jednou jako vlakvedoucí zachránil život svému průvodčímu, kterému při posunování vlak ujel nohu. Otec mu ji duchapřítomně hned zaškrtil a precizně utáhl, aby nevykrvácel. Při zákroku použil i kapesní nůž a lékař se pak jeho dovednosti až podivoval.
Dětství jsem prožil v Jihlavě, kde jsme před válkou žili společně s Němci úplně normálně. Měl jsem tenkrát spoustu kamarádů z německých rodin, mluvili jsme spolu chvíli česky, chvíli zase německy a vůbec nám to jako dětem nepřišlo divné.
Celý článek si můžete přečíst ZDE
Bohatý život plný hudby a zpěvu prožívá Luděk Michal (1922), původem rodák ze Žirovnice, syn perleťáře a ruského legionáře Františka Michala.
V minulém díle (Za tatínkův úmrtní list jsme museli nacistům zaplatit) vzpomínal na svého tatínka, jenž za války počátkem 40. let zahynul v nacistickém vězení, a okrajově se také zmiňuje o své celoživotní lásce, kterou byla a stále ještě zůstává hudba.
„Celý můj život je velice bohatý a jsem s ním celkem spokojený, i když někdo už na něj ve věku, který mám, naříká," usmívá se Luděk Michal, který bydlí v Jindřichově Hradci v domě, kam za ním docházejí s obědem pečovatelky.
„Pocházím celkem z pěti sourozenců, bohužel jedna sestra i bratr mi už před lety zemřeli. S bratrem Lumírem, který stále ještě žije, jsme oba umělecky založení. Lumír dobře maluje, já jsem zase po našem tátovi zdědil hudební sluch a od mládí mě to k hudbě táhlo.
Celý článek si můžete přečíst ZDE
Celý život ho provází muzika a na kytaru vyučuje dokonce už i svou pravnučku. Panu Luďku Michalovi, vyučenému soustružníkovi perleti ze Žirovnice, bude koncem letošního roku devadesát let.
„Na život si nestýskám, jsem s ním docela spokojený," říká smířlivě v jindřichohradeckém domě s pečovatelskou službou tento vitální muž, kterému za války zahynul otec v nacistické věznici a který byl totálně nasazený i ve Vídni.
„Narodil jsem se v Žirovnici 25. prosince čili na Boží Hod v rodině perleťáře. Můj tatínek František Michal byl ruský legionář, měl hodnost četaře. Od něj jsem také pochytil azbuku, takže jsem byl v naší třídě první, kdo znal ruskou abecedu. O legiích nám nevyprávěl a už si ani nepamatuji, jestli si něco z války přivezl, ale zřejmě ano. Jenže jsme byli chudá rodina, tak to asi prodal. Doma nás totiž bylo dohromady pět dětí, což byl tehdy v rodinách takový normální počet. Měl jsem ještě dvě sestry a dva bratry, jeden bratr a sestra už mi ale zemřeli.
Můj tatínek se narodil v Humpolci, kde byli hlavně textiláci. Pak se přestěhoval do Žirovnice, kde byli zase perleťáři, knoflíkáři. Z Vídně dostávali materiál, mušle, které se dovážely z Madagaskaru a Tahiti. Z mušlí se tady vyvrtávala kolečka. Muselo se dělat přesně, aby nebyl žádný zbytečný odpad. Táta mě dal do učení, takže jsem se stal soustružníkem perleti i já a dělal jsem pak knoflíky celá dlouhá léta.
Celý článek si můžete přečíst ZDE
Lékař Vladimír Vaňata okupaci Českých Budějovic prožíval jako šestnáctiletý student reálného gymnázia a v dalším pokračování vzpomínek se vrací do období II. světové války, která začala před 75 lety 1. září 1939.
V minulém díle seriálu vzpomínal českobudějovický lékař Vladimír Vaňata (narozen 8. září 1922) na osudy rodičů, kteří za války trpěli v nacistických koncentračních táborech (Článek zde: Otec byl lékařem v ruských legiích, kde poznal svou ženu). On sám okupaci Českých Budějovic prožíval jako šestnáctiletý student reálného gymnázia a v dalším pokračování vzpomínek se vrací do období II. světové války, která začala před 75 lety 1. září 1939.
„Obyvatelé Českých Budějovic zažili v minulosti mnohá pohnutá údobí, k nimž patřil i německý protektorát," zdůrazňuje rodák z Prahy, který od svých dvou let žije v jihočeské metropoli, kam v roce 1924 převeleli jeho otce, ruského legionáře a vojenského lékaře Františka Vaňatu.
„Jako kluk jsem pozorně sledoval v polovině 30. let události v Habeši, pak začala ve Španělsku občanská válka. V roce 1938 byla u nás mobilizace, ale na ni jsem ještě neměl věk. Válka se blížila. Před ní jsme v Českých Budějovicích žili společně s Němci, kterých tu bylo asi 10 000. Měli tady Německý dům, divadlo, kde se hrálo německy, německý biograf i německé školy, takže si nemohli na nic stěžovat.
Celý článek si můžete přečíst ZDE
„Člověk musí být optimistou a říkat si: Však to nějak dopadne," prozrazuje recept na spokojený život lékař Vladimír Vaňata z Českých Budějovic, který nedávno oslavil 92. narozeniny. Stěny jeho bytu zdobí fotografie otce ve vojenské uniformě i křehké kresby církevních památek.
„Narodil jsem se ještě za první republiky, 8. září 1922 v Praze. Můj otec František Vladimír Vaňata byl lékař, pracoval ve vojenské nemocnici ve Střešovicích a roku 1924 byl přeložen do Českých Budějovic, takže od dvou let žiji tady. Byl ruský legionář, vojenský doktor. Za první války rukoval do rakousko-uherské armády, byl zajat a dostal se do zajateckého tábora kamsi ke Kyjevu, kde se vytvářely československé legie. V Rusku otec přijal pravoslaví a byl pokřtěný na Vladimíra, stejně jako se tam nechala pokřtít většina našich legionářů.
Otec na válku hodně vzpomínal, hlavně na bitvu u Bachmače v březnu 1918, které se jako lékař zúčastnil a za kterou dostal i medaili. Německá armáda postupovala na Ukrajinu a legionáři proti Němcům tenkrát bojovali ještě s bolševickou armádou. U Bachmače bránili most přes řeku Desnu. Ustupovali pak společně na Sibiř.
Celý článek si můžete přečíst ZDE
Paní Eliška Švecová žije v Kamenném Újezdu u Českých Budějovic se svými vzpomínkami z mládí, které pečlivě sepisuje pro příbuzné. „Celý život jsem měla ráda lidi a doufám, že lidé zase měli rádi mě," svěřuje se drobná žena v útulném pokoji pečovatelského domu.
„Narodila jsem se 24. srpna 1933. Maminka Božena byla Češka a otec Josef Lesinger byl Němec. Doma jsme mluvili česky, maminka i otec, který s námi potom ale už nežil. Německy jsem mluvila, jen když jsem jela k jeho rodičům, kteří bydleli ve Chvalaticích za Znojmem.
Když přišel k moci Hitler, otec byl jeho velkým příznivcem. Chtěl na mamince, aby podepsala přihlášku a přihlásila se k německé národnosti, ale maminka řekla: Ne! Vzal sis mě jako Češku a Češkou zůstanu. Jenže se proto rozvedli.
Koncem 30. let jsme bydleli v Břeclavi na Moravě, a když byl odsun českého obyvatelstva ze sudetského území, tak jsme s maminkou utekly a skončily ve Veselí nad Moravou. Tam za námi přijel můj otec v uniformě SA, vzpomínám si, jak měl naleštěné holínky, a řval na maminku, že zostudila německý národ a že ukradla Führerovi dítě.
Nastoupila jsem tenkrát do první třídy české školy, když si pro mě přišli dva uniformovaní muži, kteří mě popadli a odvedli pryč. Skončila jsem v ústavu na převýchovu dětí k německé rase v Uherském Hradišti. Půl roku mě pak maminka hledala s pomocí příbuzných, než mě našla.
Celý článek si můžete přečíst ZDE
„Měla jsem běžný život, ani se o mě psát nemusí," mávne rukou devadesátiletá Marie Kyselová z Třebíčka u Trhových Svinů. Pak se ale tiše rozhovoří a občas se zdá, jako by se jí v očích zaleskly slzy.
„Můj tatínek se jmenoval Vít Klíma, za svobodna byl na práci v Americe, a když se vrátil, seznámil se s maminkou Marií Květoňovou. Zanedlouho měli svatbu. Koupili si tady v Třebíčku ruinu, která byla ještě pod došky. Narodila jsem se přímo tady v domě v Třebíčku číslo 10, byla neděle 11. listopadu 1923. Bydlel u nás nejmladší syn Karel od maminčiny sestry. Její muž se vracel z války, a jak byl nedočkavý, vyskočil z vlaku a zabil se. Měli čtyři děti, jejich matka se z toho popletla, tak si děti rozebrali příbuzní. Když se maminka vdala, vzala si Karla s sebou, no a náš Kája, když jsem se měla narodit, tak běžel do Svinů pro porodní bábu.
Když mi byly dva roky, tak naši vyhořeli. Tenkrát bývaly ohně často. Tatínek zrovna nebyl doma, sedláci měli hon a všichni pak byli v hospodě. Maminka tady měla večer sousedku na drátkách. Pak šla za ní zavřít vrata a říkala si: Vždyť jsem ta vrata zavřela, a teď jsou otevřená. Bylo asi jedenáct hodin večer, když si šla lehnout. V noci ji něco probudilo, a to už bylo všechno v jednom ohni. Někdo naše stavení zapálil.
Celý článek si můžete přečíst ZDE
Svůj život spojil s jihočeskou Třeboní a hydrobiologií. Oldřich Lhotský (narozen 1927), odborník přes řasy (algolog) a editor odborných publikací, který přiznává, že lásku k vědě získal od svého odvážného kantora za války.
„Jsem čistokrevný Pražák z Královských Vinohrad, Vltavou křtěný. Když mi byly dva či tři roky, otec s maminkou si jednu neděli udělali výlet do Lán, aby se podívali na zámek a na hrob manželky pana prezidenta. Šli jsme na hřbitov a rodiče okamžitě poznali, že ten starý pán, který tam chodí, je pan prezident. Pro mě to byl starý fousatý dědeček, který mi byl sympatický. Hned jsem k němu šel a pozdravil, on na mě začal mluvit a pak mě vzal na ruku. To bylo mé první a jediné osobní setkání s prezidentem republiky Tomášem Garriguem Masarykem, pak jsem viděl až jeho pohřeb v roce 1937. Většinou národa byl tehdy obdivován a milován, a tak jsme poslední rozloučení s ním prožívali.
Jako kluk jsem bydlel proti vršovickému nádraží na rozhraní Vršovic a Nuslí, kde jsem také chodil do školy. V roce 1938 jsme se přestěhovali na Vinohrady do dnešní Londýnské ulice, kde jsem prožil válku. Odtud jsem chodil do reálky v Ječné ulici. Bylo to dobrodružství, když jsem koukal z okna, jak padají bomby. Slyšel jsem rány a myslel si, že jde o střepiny z protiletadlových granátů, pak jsem viděl letět do vzduchu barák v naší ulici. Bylo to 14. února 1945.
Celý článek si můžete přečíst ZDE
Pétépák Jiří Werner z Českých Budějovic prožil dětství v pražském domě, kde v patře nad nimi bydlel oblíbený spisovatel Otakar Batlička, který za války kvůli zapojení do protinacistického odboje zahynul v koncentračním táboře Mauthausen.
„Narodil jsem se v Praze dne 24. února 1928. I když mám německé příjmení Werner, můj táta byl Čech, děda také, všichni jsme Češi jako poleno. Za první světové války bojoval tatínek, jmenoval se Miroslav, na italské frontě a byl zraněný 27. října 1918, akorát den před vyhlášením samostatného Československa. Sloužil u horského dělostřelectva. Leželi ve stodole, když v tom odněkud přiletěl granát, vybuchl a jemu to propíchlo nohu. Operovali ho, ale nakonec o nohu přišel. Pak měl protézu, ale zvykl si na ni. Dokonce si pořídil motorovou invalidní tříkolku, velorex, se kterým se vydával i na daleké cesty.
Moje maminka se jmenovala Ludmila. Bydleli jsme tenkrát v Sámově ulici v Praze – Nuslích, číslo domu už si nepamatuji, ale stál uprostřed řady. Nahoře nad námi bylo hřiště SK Nusle, před domem byl park ve tvaru trojúhelníku.
Kolem našeho domu jezdíval v pátek prezident Edvard Beneš do své vily v Sezimově Ústí. Věděli jsme, když pojede, protože kolem cesty stáli policisté. Ty jsme viděli, ale pana prezidenta nikdy, protože nám připadalo hloupé stát na chodníku a čekat, až projede kolem nás.
Když začala válka, bylo mi jedenáct. Na válečné události si vzpomínám, třeba když přišli Němci do Prahy, když Prahu bombardovali koncem války spojenci i na květnové povstání. Při bombardování jsme byli ve sklepě. Náš dům byl z druhé strany u železniční tratě, tak tam přestříhávali ploty, aby se tudy dalo utéct.
Zažil jsem první nálet na Prahu 14. února 945 a pak i ten druhý na Kolbenku v Libni. Jeden nálet jsem zažil i v Pardubicích, kde jsem byl jako učeň na praxi, abych poznal maloobchodní prodej.
Celý článek si můžete přečíst ZDE
Zažila bombardování rodných Českých Budějovic a válečné útrapy, které prožívala už jako šestiletá dívka, jí poznamenaly zdraví. Pro jejího tatínka si gestapo přišlo hned 1. září 1939, zrovna v den, kdy se chystala prvně do školy.
Po šesti letech se s podlomeným zdravím tatínek z koncentračního tábora Buchenwald sice živý vrátil, ale citový vztah, který je před válkou spojoval, už nedokázali navázat.
Novinářka Dagmar Vaněčková (1933), rozená Vališová, zažívá desetiletí plná událostí, změn, radostí i smutků, období od šesti do dvanácti let, kdy byla válka, nejvíce ovlivnilo její bytí.
„Němci přišli do Českých Budějovic 15. března 1939 a na ten den si stále i po těch letech moc dobře vzpomínám. Stáli jsme tenkrát venku, byl hrozně sychravý den, sněžilo. Němci jezdili v ulicích na motorkách s lodičkami, tanky sice nepřijely, ale stejně to bylo otřesné.
Hned začalo zatýkání nepřátel Říše. Tatínek byl už za první republiky členem městského zastupitelstva za komunistickou stranu. Přišli ho proto zavřít, jenže byl tenkrát zrovna v nemocnici. Tak si pro něj gestapo přišlo až 1. září, hned když vypukla válka. Nastalo hromadné zatýkání a k nám domů vtrhli brzo ráno. Vzbudili nás, ale tatínek už nebyl doma. Zrovna jsem se měla chystat na první školní den, šla jsem do první třídy.
Celý článek si můžete přečíst ZDE
Upřímný pohled člověka, který za války bojoval v uniformě wehrmachtu proti spojencům. Milan Braunfuchs z Borovan (1927) vzpomíná na válečné působení v Polsku, Francii a s vděčností, že vše přežil, se při vyprávění často obrací ke skříni, vyzdobené fotografiemi dětí, vnoučat a pravnoučat.
„Rodiče se narodili ještě za Rakouska – Uherska, tatínek Adolf se narodil v roce 1896 ve Vídni, byl Rakušan. Jezdili sem na prázdniny a tady si nabalil Růženku, moji maminku, která byla o šest let mladší. Vzal si ji a zůstal tady, ale celé jeho příbuzenstvo, mé tety, bratranci a sestřenice, zůstalo ve Vídni. Tatínek byl jemný mechanik, opravář psacích a počítacích strojů. Dělal ve firmě v Českých Budějovicích, kousek od náměstí. Měl jsem ještě dva sourozence, o dva roky starší bratr Jiří už zemřel, ale žije ještě sestra Alena, která je o osm let mladší.
Narodil jsem se 20. února 1927 doma v Borovanech, byla u nás porodní bába. Bydleli jsme U Kollerů proti borovanské kapli, naši měli jen malou ložnici a kuchyňku. Potom si rodiče postavili vilku v Nádražní ulici, kde teď bydlí moje sestra s rodinou.
Byl jsem velký sportovec, věnoval jsem se atletice a mezi kluky byl nejlepší třeba ve skoku dalekém. Skočil jsem přes čtyři metry, což sice nebylo nic světoborného, ale mezi kluky to mělo váhu. Také jsem za války hrál závodně fotbal za borovanský dorost. Byl jsem nadaný kluk, už jako dvanáctiletý jsem říkal, že půjdu studovat vysokou školu, ale kvůli válce to pak bohužel nevyšlo.
V Českých Budějovicích jsem ukončil německou měšťanku a pak šel do německé strojní průmyslovky, jenže jsem stihl jen dva ročníky.
V létě 1944 mě totiž jako sedmnáctiletého povolali do Polska k Breslau, Olava se to místo jmenovalo, tehdy to bylo ještě německé území. Byl jsem u říšské pracovní služby, kopali jsme protitankové zákopy.
Celý článek si můžete přečíst ZDE
Ve světě bez barev žijí od konce padesátých let dvojčata Jarmila a Marie Šímovy ze Strunkovic nad Blanicí, které kvůli chybě lékařů krátce po porodu přišly o zrak. S nepřízní osudu se však popraly a také díky víře v Boha a své srdečné povaze stále rozdávají písněmi radost i dalším lidem.
A jak se nevidomé sestry Jarmila a Marie Šímovy ohlížejí za svým dosavadním životem a v představách hledí dopředu?
„Narodily jsme se 21. října 1957 a já jsem o deset minut starší," směje se Jarmila Šímová, kterou při vyprávění o životě doplňuje sestra Marie.
„Maminka s tatínkem pracovali v prachatické drogerii, maminka byla prodavačkou a tatínek vedoucím. Narodily jsme se v sedmém měsíci a musely do inkubátoru. Jedna z nás měla kilo pět a druhá kilo deset. V inkubátoru nám měli hlídat zrak oční lékaři, jenže tam nikdo nebyl, nehlídal. Dali tam víc kyslíku, než měli, a spálili nám oční pozadí.
Dlouhou dobu jsme pak byly doma a jezdily na kontrolu k primáři na oční do Českých Budějovic. Chlácholil rodiče, že nemusíme nikam pospíchat, máme na všechno dost času, a tak jsme až v osmi letech nastoupily na internátní školu pro nevidomé do Prahy na Hradčany.
Když jsme tam přišly, neuměly jsme se samostatně ani obléct a chyběla nám základní sebeobsluha. Neznaly jsme ani to, co znají děti v mateřské škole. To všechno jsme se musely učit a kromě toho jsme musely zvládat i normální učivo základní školy. Po vyučení na devítiletce jsme šly na telefonní kurz do Prahy v Krči, kde jsme byly půl roku a jezdily po podnicích, abychom poznaly různé typy telefonních ústředen. Občas jsme ale nejezdily ve dvojici, tak jsme jedna o druhou měla strach, protože jsme obě byly na jiném konci Prahy. Ale zvládly jsme to a telefonní kurz úspěšně ukončily. V roce 1976 jsme pak 27. ledna udělaly závěrečné zkoušky a hned 2. února jsme jako telefonistky nastupovaly na Okresní národní výbor v Prachaticích.
Celý článek si můžete přečíst ZDE
Její život nebyl nijak jednoduchý a dnes za mnohé vděčí své mladistvé mysli a zálibě, kterou byste u ženy jejího věku nečekali. Lucie Janotová s oblibou chodí na rockové koncerty a říká, že bez zábavy, zpěvu a hudby by nebyl život.
„Narodila jsem se 16. května 1932 v Hájích nad Jizerou u Semil. Tam jsem prožila celé své dětství, moc na ty doby vzpomínám. Bohužel jsem ale příliš pěkné dětství neměla. Když přišla německá okupace, tak nám zavřeli tatínka a v roce 1942 ho v Berlíně popravili. Zůstaly jsme se sestrou a maminkou samy. Maminka byla ale zlatá. My jsme chodily už jako děti k sedlákům na len, na brambory, na sušení sena a za to jsme dostaly tvaroh, mléko nebo máslo a alespoň tak jsme mohly pomáhat. Bylo to ale hrozné, když si teď vzpomenu, co musel tatínek zkusit.
Bohužel ani potom vše nebylo dobré. Dlouho jsem mela před očima ty hrůzy a strach, co přijde. Celý život jsem vlastně prožila se svou maminkou, tedy kromě dvou let, co jsem byla v Mladé Boleslavi ve škole. Chodila jsem tam do školy, které jsme tehdy říkali rodinka nebo oficiálně Škola pro ženská povolání. Tam jsem maličko zase pookřála. Bydlela jsem společně se třemi dalšími děvčaty a s jednou z nich si doposud voláme, je až od Mělníka, takže se nevidíme, ale pořád kontakt udržujeme.
Celý článek si můžete přečíst ZDE
Život se s ním nijak nemazlil. S hořkostí v hlase vzpomíná hlavně na 50. léta, kdy jeho rodiče přišli o hospodářství, otce zavřeli a on musel narukovat k PTP. Dvaaosmdesátiletý Jan Kojan z Třeboně tvrdí, že kdo nezažil 50. léta, tak nic neví o tom, co je to komunismus a kdo to komunisti jsou.
Narodil jsem se v lednu 1932 v Šalmanovicích, dříve to byl okres Trhové Sviny, kde jsme bydleli. Rodiče se jmenovali Jan a Marie Kojanovi. Byl jsem nejstarší ze čtyř dětí, po mně se ještě narodila sestra Marie, potom bratři Miloš a Franta. Sourozenci už jsou po smrti, jenom já jsem tady zbyl. Zlobí mě nohy, ale jinak si na zdraví nenaříkám.
Bydleli jsme na samotě, měli okolo statku hospodářství 75 hektarů – pole, louky, rybníky a z toho 22 hektarů lesa, který komunisti rozkradli, takže nezůstal ani strom. To víte, že to bylo něco pro ně. Ani se mně nechce věřit, co od nich moji rodiče zkusili. Nedokázal jsem si jako mladý představit, co dokáže Čech provést Čechovi. Náš statek komunisti chtěli srovnat se zemí, jako buldozerem srovnali tři jiné statky v okolí. Tak se tenkrát hospodařilo v 50. a 60. letech.
Celý článek si můžete přečíst ZDE
Známý jihočeský malíř a grafik Bořivoj Lauda (1922) z Českých Budějovic zdědil umělecké nadání po obou rodičích. Maminku Marii chválila i Ema Destinnová a výtvarný talent získal po otci Richardu Laudovi, absolventovi pražské akademie.
„Díky malířskému talentu otec nemusel za první války rukovat na frontu, protože na žádost velitele restauroval s dalšími kumštýři objevené fresky v jindřichohradeckém posádkovém kostele svatého Jana," usmívá se Bořivoj Lauda a nad fotografiemi se vrací do rodného Jindřichova Hradce i na Táborsko, kde prožil dětství mezi válkami.
„Můj dědeček i otec, kteří žili ještě ve starém Rakousku –Uhersku, procestovali Evropu od Benátek až po Hamburk. Dobře znali Německo, Rakousko i severní Itálii. Můj otec jako absolvent akademie pak byl i v Paříži. Dědeček cestoval Evropou jako tovaryš s vandrovní knížkou, byl vyučeným příručím v obchodě. Tenkrát při cestování získali obyčejní lidé přehled. Dědeček byl pak kupcem. Můj tatínek se jím musel vyučit také, ale vůbec se k tomu nehodil.
Máme rodokmen zaznamenaný od poloviny 16. století. Rod Laudů patřil ke královským svobodníkům. Do hlubší historie jsme se nedostali kvůli shořelým zemským deskám, které mohly shořet jak kvůli nepozornosti, tak úmyslně, neboť v nich byli ti, jejichž půdy se chtěli zmocnit feudálové.
Celý článek si můžete přečíst ZDE
Narodila se v roce 1930 v pohraničí, jako patnáctiletá dívka zažila příjezd ruských vojáků i osídlenců, kteří rabovali statky po vyhnaných Němcích. V 50. letech jí zatkli tatínka, kterého jako sedláka označil režim za třídního nepřítele. Tatínek se vrátil z Valdic jako zlomený člověk.
„Komunisti nám zničili život," říká Libuše Kučerová z Dačic, která chtěla studovat řeči, ale místo toho pak v družstvu krmila prasata.
„Narodila jsem se v květnu 1930 v Sokolí u Třebíče, kde jsme měli mlýn a padesátihektarové hospodářství. Tatínek, jmenoval se Otakar Kusl, mlynář nebyl, ale měl mlynářského. Moc to nevynášelo, a navíc měl 200 000 korun dluhů, které udělala babička, když nevyplatila sestry. Tak se rodiče rozhodli, že svoje prodají a seženou něco levnějšího. Koupili za 500 000 korun statek v Mutné číslo 1, kde bylo 20 hektarů u domu a dalších 50 k tomu. Živý i mrtvý inventář si dovezli, tatínek vyplatil tety a začali hospodařit. Jenže za rok jim vyhořela stodola, zrovna v srpnu, když byla plná obilí, a měli znovu dluhy. Ale i tohle rodiče zvládli.
V roce 1936 jsem nastoupila do české školy, kam jsem pak chodila další dva roky. Když Němci okupovali pohraničí v roce 1938 a české školy zavřeli, tak jsme přešli do německé a začali se intenzivně učit německy. Naučila jsem se německy téměř lépe než česky. Začala jsem pak chodit do měšťanky do Slavonic, bylo to asi šest kilometrů. Bydlela jsem tam přes týden u jedné německé paní, takže jsem sedm dní v týdnu mluvila německy a jenom půl dne česky doma u svých rodičů. Naši přitom německy neuměli, jenom tatínek se naučil lámaně německy.
Celý článek si můžete přečíst ZDE
V těle mu koluje krev otce námořníka, který za I. války brázdil vlny Jadranu na palubě rakouského křižníku. František Stráský (89) z Trhových Svinů přiznává, že celoživotní láskou se mu kromě manželky Heleny stalo i místní ochotnické divadlo, kde se lidi mezi sebou nijak nekádrovali.
„Narodil jsem se v Trhových Svinech 4. prosince 1924, náš rod zde žije už od poloviny 16. století. Jméno Stráský se kdysi nevyskytovalo nikde jinde než tady, a kolik jich je dnes po světě.
Můj táta Ladislav, který se narodil v roce 1888, se vyučil v námořní strojnické škole a sloužil pak několik let na lodi rakouského námořnictva Zrinyi. Když jsme byli malí, táta nám vyprávěl, jaká byla služba na křižníku, vzpomínal na jadranský přístav Pula nebo na Boku Kotorskou.
Táta nastoupil k loďstvu, protože toužil po vzdělání. Rodiče neměli na školy peníze, jeho otec František byl švec a s maminkou Alžbětou odešli za prací do Rakouska, když bylo mému tátovi jedenáct let. Neuměl ze začátku slovo německy, ale chodil do školy a byl velmi pilný a šikovný. Vyučil se, a když hledal zaměstnání, strejda ve Vídni, původně vyučený pekař, mu řekl, ať zkusí arsenál ve Vídni, že tam je jistota.
Táta pak nejdřív pracoval v dílnách, námořní přístav se nacházel v Pule na Istrii. Byli jsme se tam po roce 1989 podívat a našli budovu tehdejší námořnické školy. Jsou tam dnes nějaké úřady a o minulosti žádná zmínka.
Celý článek si můžete přečíst ZDE
Kolik osudových ran zažila šestašedesátiletá Marie Hrubá, rozená Lechnířová, která nyní bydlí v Domě s pečovatelskou službou v Týně nad Vltavou. Rodačka ze Strakonic prožila několik roků v dětském domově, odkud si ji v patnácti letech vzala babička, díky které se Marie znovu postavila na vlastní nohy.
Druhá těžká životní rána pak přišla po rozpadu jejího manželství a Marie Hrubá se najednou ocitla mezi jinými bezdomovci na ulici. Naštěstí díky své vůli a povaze ani tehdy nesklouzla do smutného přežívání bez budoucnosti a lidské důstojnosti, ale dostala se z kritické situace. A díky sociálním pracovnicím našla znovu domov. Před rokem potkala i hodného manžela Oldřicha, takže její život už zase připomíná víc optimistickou pohádku než tragédii s neveselým koncem.
Celý článek si můžete přečíst ZDE
„Můj otec byl známý jihočeský malíř Adolf Träger," prozrazuje Alena Tragërová (1925) z Českých Budějovic a ve vzpomínkách se vrací řekou času o spoustu let zpátky. Jejímu vyprávění pozorně naslouchá i dcera Jana Jarošová, aby pomáhala jejím vzpomínkám na svět.
„Otec se narodil v roce 1888 v Českých Budějovicích, dnes se po něm ve městě jmenuje i jedna ulice. Měl ještě osm bratrů a tři sestry, takže celkem bylo v rodině dvanáct sourozenců. Měl německé předky, celý rodokmen sahá až do 14. století. Máti se jmenovala Ludmila Bečvářová a pocházela z Písku. Byla to na tehdejší dobu velmi vzdělaná žena. Rok po maturitě pak zůstala pracovat v Paříži.
Tatínek tady učil na gymnáziu. Budějovice byly prosperujícím městem, takže jakmile jste měl nějaké vzdělání a zájem, měl jste vždycky možnost se uchytit. Býval tady živý spolkový element, existovala zde Beseda a spousta lidí, kteří měli zájem o kulturu. Známé a oblíbené u lidí byly například budějovické pondělky, kdy jste mohli do Besedy na koncert.
Celý článek si můžete přečíst ZDE
Celý život zasvětil sochařství. Spolupracoval s architekty a jeho díla zdobila budovy, sady a parky nejen na mnoha místech Čech, ale i v zahraničí. Letos v lednu Miroslav Raboch oslavil své 83. narozeniny, žije v Trhových Svinech a stále tu má ateliér, ve kterém tvoří.
Miroslav Raboch se narodil v Praze, ale značnou část mládí strávil v Unhošti u Kladna, odkud pocházela jeho babička. „Měl jsem pěkné dětství, i když jsme byli válečné děti. V Unhošti jsme lítali s kamarády, hráli hry, které už dneska nikdo nezná, bylo tam krásné prostředí, chodili jsme se koupat do rybníka a ani jsme nechtěli domů na oběd," vypráví.
Přesto se jej válečné události samozřejmě také dotkly. Unhošť totiž ležela nedaleko Lidic. „Vypálení Lidic jsme opravdu hodně prožívali. To si málokdo dovede představit," doplňuje.
Celý článek si můžete přečíst ZDE
„Určitě nemám nudný život," usmívá se Jindřiška Polívková z Týna nad Vltavou, která dlouho žila v Kanadě a před lety se natrvalo vrátila do rodného města.
„Narodila jsem se v květnu 1946 doma v rušné Písecké ulici v Týně, tenkrát u nás byla porodní asistentka, jak bývalo zvykem. Mojí mamince by teď bylo třiadevadesát let. Žili v Semenci, její otec byl lesníkem, denně chodila pěšky do týnské školy. Až do konce života byla mentálně úplně fantastická, hotová chodící encyklopedie naší rodiny. Pořád ji postrádáme. Byla vynikající kuchařka, na Vánoce toho vždycky napekla, vyžívala se v tom. Jako děti jsme s bratrem milovali její nepečené pusinky. Bohužel už tady s námi není, ale takový je život, musíme se s jejím odchodem poprat.
Mám o sedm let mladšího bratra Jirku, kterého jsem pomáhala vychovávat. Když se narodil, byla jsem docela zklamaná, protože jsem chtěla sestru, a ne bratra.
Celý článek naleznete zde.
Hru na klavír učí i v 88 letech. Říká, že hudba jí dává energii
Původně chtěla být právničkou, ale nakonec celý svůj život spojila s hudbou. A je za to ráda. Eva Richterová dlouhá léta vyučovala v Českých Budějovicích hru na klavír a ještě dnes, ve věku 88 let, má čtyři žáky. Říká, že právě hudba jí stále dodává energii a optimismus.
Eva Richterová se narodila v roce 1925 a mísí se v ní krev několika národů. „Prababička byla Španělka, dědeček Germán, babička Slovenka. Tatínek se potkal s maminkou na Slovensku, když se tam dostal coby legionář za první světové války," vypráví.
Na svět přišla v obci Ústie nad Oravou. Ta však už dnes neexistuje. „Je zatopená, takže Slováci ze srandy říkají, že jsem podvodnica," dodává s úsměvem.
Celý článek naleznete zde.
Ledax / Terénní sociální a zdravotní služby
Riegrova 51
České Budějovice
Telefon: 800 221 022
E-mail: info@ledax.cz
Vyrobil 
FT Sun
